Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Naposledy oslavovala doomová legenda dvadsať rokov dosť nešťastným spôsobom v podobe nepochopiteľného symfonického masakru „Evinta“ a navyše v období vyčerpaného tápania so zlomkom pôvodnej zostavy.
Minulý rok oslávili MY DYING BRIDE už štvrťstoročie existencie a pokiaľ ste k ich tvorbe aspoň v dávnejšej minulosti mali pozitívny vzťah, rozhodne neurobíte chybu, ak im po posledných nevýrazných počinoch dáte šancu.
Hoci je dlhoročným hlavným autorom väčšiny hudby Andrew Craighan, novinku podľa môjho názoru výrazne poznačil návrat pôvodného gitaristu Calvina Robertshawa. Pravdupovediac som mal vždy pocit, že jeho odchodom po nedocenenom percentuálnom albume stratili Briti niečo veľmi podstatné zo svojho čara (napriek minimálne dvom vydareným albumom, ktoré nasledovali). Možno ide len o spôsob, akým sa prelínala a dopĺňala hra oboch týchto pánov. Na „Feel The Misery“ je to na moje vlastné prekvapenie všetko späť.
Už úvodná „And My Father Left Forever“ sa rozbieha na pomery štýlu nebývalým tempom, hráčska chémia v kapele opäť funguje, Aaron neplytvá príliš uplakanými tónmi a šetrne chrlí aj svoj chrapot, tempo sa plynule a zmysluplne mení z pomalého na ešte pomalšie práve tam, kde je to treba, a než sa nazdáte, ocitnete sa uprostred albumu pri titulnej skladbe, ktorá je pravdepodobne vrcholom celého albumu. V tej je všetko to, prečo sú MY DYING BRIDE dodnes ikonou štýlu, zhutnené na prijateľnej ploche.
„I Celebrate Your Skin“ je zásluhou husľových liniek, Aaronovho chrapotu a úvodu pripomínajúcom „Sear Me“ z debutu asi najväčším výletom do minulosti, našťastie zvrat v jej závere zachraňuje pred pocitom zbytočnej rozťahanosti.
Nájdu sa však aj mierne prešľapy - „I Almost Loved You“ mohla byť záverom na spôsob „For My Fallen Angel“, ale tentokrát to nefunguje, tak ako v kontexte „Like Gods Of The Sun“ (a možno aj tej doby). „Within A Sleeping Forest“ predstavuje na pomery MY DYING BRIDE ten horší, unavený, nezmyselne rozťahaný štandard bez výraznejších nápadov.
Celkové dojmy z „Feel The Misery“ sú však jednoznačne pozitívne a aj atmosféra albumu pôsobí akosi ľahšie. Experimenty aj návraty ku koreňom majú už dávno za sebou, napriek tomu mám pocit, že toto je MY DYING BRIDE akoby na začiatku novej etapy. Nahrať dobrý album po štvrťstoročí v tak špecifickom štýle nie je vôbec samozrejmé. A práve to vyšlo.
Minulý rok oslávili MY DYING BRIDE už štvrťstoročie existencie a pokiaľ ste k ich tvorbe aspoň v dávnejšej minulosti mali pozitívny vzťah, rozhodne neurobíte chybu, ak im po posledných nevýrazných počinoch dáte šancu. Experimenty aj návraty ku koreňom majú už dávno za sebou, napriek tomu mám pocit, že toto je MY DYING BRIDE akoby na začiatku novej etapy.
1. And My Father Left Forever
2. To Shiver In Empty Halls
3. A Cold New Curse
4. Feel The Misery
5. A Thorn Of Wisdom
6. I Celebrate Your Skin
7. I Almost Loved You
8. Within A Sleeping Forest
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.